Ten úkon by vlastně mohl mít svůj rituální význam, neboť jsem se chystal vstoupit na okrsek sakrální. Jako zbožný muslim nevejde do mešity bez umytých chodidel, tak ctitel „naší paní Boženy“ by neměl neomytý vstoupit na místo jejího obětiště. Za to může být považován obvod maloskalického kostela Nanebevzetí Panny Marie s přilehlým Steidlerovým hostincem U Bílého lva, v němž je v prvním patře sál, ve kterém se konaly slavnosti jiřinek. Je to takové poněkud zastrčené místo, předpolí blízkého Babiččina údolí, ovšem na rozdíl od něj zachovalé vlastně skoro v původní podobě, jen doplněné o některé nutné kultovní atributy, třeba o sochu sličné mladé ženy s výrazem poraněné laně, dílo sochařky Marie Uchytilové-Kučové, autorky sousoší lidických dětí.
Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.
Celý text Jiřího Peňáse si můžete přečíst v časopisu Turista č. 7/2026.
