Text: Marcela Titzlová Foto: Archiv Kofola
Na webových stránkách projektu Stezky z lásky se v den, kdy vznikal tento rozhovor, objevila velká číslice 381. Udává počet dobrovolníků, kteří se v rámci této akce již pustili do oprav turistických stezek, budování nového tábořiště nebo do úklidu vyhořelé rozhledny. Osobně si to vyzkoušel i Jannis Samaras, většinový majitel nápojářské rodinné firmy Kofola, který je zároveň jedním ze tří hlavních iniciátorů projektu Stezky z lásky. Díky němu právě tradiční ovocno-bylinková Kofola proudí zdarma všude tam, kde se o víkendech potkávají nadšení dříči, aby ostatním zpříjemnili jejich pěší toulky.

Jak vůbec vznikly Stezky z lásky?
S myšlenkou spojit dvoudenní pobyt v přírodě s pomocí naší krajině přišel šéf RegioJetu a můj dlouholetý kamarád Radim Jančura. Během covidové doby jsme se s Radimem potkali na Grúni v Beskydech, takovém únikovém místě, kde jedině jsme mohli posedět, popít a spřádat plány. On už tuto myšlenku dříve probíral s Láďou Mackou z Klubu českých turistů a já jsem se rád přidal. Jen na realizaci jsme si museli ještě nějaký čas počkat, než se po covidu vše vrátilo do běžných kolejí.
Projekt si za více než rok své existence získal výraznou oblibu a účastníci se na jednotlivé brigády hlásí celé týdny dopředu. Jsou Stezky z lásky z vašeho úhlu pohledu úspěšné i komerčně?
Na to musí uplynout ještě nějaká doba, řekněme pět let. Ale s tím počítáme. A také si uvědomujeme, že do té doby bude třeba udělat ještě hodně práce. Jedna věc je totiž něco vymyslet, druhá pak vše udržet v plné jízdě. To chce ohromnou disciplínu a nasazení. Ve všech třech firmách to má na starosti zhruba dvanáctičlenný tým, který vede naše manažerka komunikace Jana Ptačinská.
Překvapil vás ten zájem lidí napříč generacemi i profesemi?
Vlastně ani ne, a to od chvíle, kdy jsem se té brigády také zúčastnil. Viděl jsem, že jsme se přesně trefili do toho, co dnes lidi zajímá a baví. Být v přírodě, potkávat se s novými, stejně naladěnými lidmi, a ještě za sebou vidět udělaný kus smysluplné práce. Když k tomu přidáme lásku k turistice, která je Čechům vlastní už nějakých sto padesát let, je jasné, že nejde o nějakou marketingově nafouknutou bublinu, ale o srdcovku s hlubokými kořeny. A přesně to má velkou souvislost s naší nejúspěšnější značkou, kterou je Kofola, která k turistice a výletům do přírody prostě patří.
Vy sám takové pěší túry podnikáte?
Dříve jsem na ně chodil s dětmi, ale ty už mají jiné zájmy. Zato pro mne zůstává pobyt v přírodě stále něčím výjimečným, úžasným. Chci se k němu zase vrátit a mám už v tomto směru dost jasné plány. Přijde mi, že pokud člověk neprochodil české hory, nemá moc smysl plánovat dovolenou někde na druhém konci světa. Hlouběji pochopit a vnímat lze totiž jen místa, kde strávíte alespoň pár týdnů nebo se tam opakovaně vracíte, protože k nim máte pouto. I proto jsou Stezky z lásky důležité.
Kam se pustíte nejdřív?
Mám chuť vyrazit od česko-slovensko-polského trojmezí a dojít postupně až k tomu česko-slovensko — rakouskému. Nejdřív ale musím trochu přeorganizovat život, protože zatím dávám přednost svým čtyřem dětem a jejich zájmům. A to jsou kromě jiných děvčat a chlapců především psi a koně. Zrovna včera jsem na koni jel a ještě teď mě všechno bolí. Takže se na ty pěší výlety už upřímně těším.
Klub českých turistů vás rád přivítá v některé ze svých historických chat, které dýchají skutečně výjimečnou atmosférou.
To je určitě fajn, i když nejsem moc náročný. Ten týden, který bych si na cestu dopřál, mohu klidně spát pod širákem. Tak si člověk stejně nejvíc vychutná okolní přírodu. Já si těch krás, které doma máme, totiž nesmírně vážím. Když jedete někam daleko jako turista, stejně se za ten krátký pobyt nestihnete aklimatizovat, abyste dostatečně nasáli všechno, co vás tam najednou obklopí. A tady máme kolem sebe tolik obrazů, které stojí za to vnímat. Když se zadívám pečlivě, jen žasnu, co všechno česká krajina nabízí. Jako existuje slow food, pro mě dává smysl slow turismus. Turistika není o tom, co jsem odškrtal na mapě, ale o hloubce prožitku. A je vlastně jedno, kde k němu přijdete.
A ten zážitek z opravy nějakého chodníčku, mostku nebo třeba stezky k menhirům k nim patří?
Ten představuje možná ještě trochu vyšší stupeň, protože přináší štěstí. Nejšťastnější přece jsou lidé, když mohou něco udělat pro ty druhé. Je to čistě fyziologická záležitost, žádný povahový rys nebo něco takového. Když se ponoříte do toho obdarovávání druhých, zejména svou pozorností nebo nějakou aktivitou, tak vám to dá mnohem víc štěstí, než když objedete půlku světa. Důležitá je ta vnitřní odměna.
Kdy se znovu chystáte na brigádu?
Rád bych co nejdřív. Zeptám se dětí, jestli mě některé doprovodí. Když se přihlásí třeba jen jedno z nich, potěší mě to. Ale i kdyby ne, já určitě chybět nebudu.
Která činnost vás baví?
Minule mi výborně šlo zatloukání hřebíků (úsměv). K motorové pile jsem se tolik nehrnul, i když to s ní taky umím.
Míváte často příležitost k manuální práci?
To mám, jen se do ní moc nehrnu, protože vím, že nejsem úplně šikovný. To kladivo v ruce je pro mne tou správnou volbou.
V rodinné firmě jste začínal od píky, dost mladý. Tatínek vás v tom podporoval?
Naopak, zakazoval mi to. Já jsem studoval elektrotechniku na brněnském Vysokém učení technickém, ale vyžadovalo to určité technické sklony, které postrádám. Zato jsem se hrozně chtěl účastnit dění v naší firmě, tak jsem moc rád z těch studií utekl. Táta mi zpočátku bránil, ale pak seznal, že je to marné.
Jak jste ho přesvědčil?
Prostě jsem se ho neptal. A v té malé firmě s pěti zaměstnanci najednou byl. Ve čtyři ráno jsem vytřel podlahu ve skladu, pak přebral pomeranče, vytřídil špatné, naložil plnou dvanátsettrojku těch dobrých pomerančů a rozvážel je do obchodů.
Jednat se zákazníky je hodně kontaktní činnost, hodila se vám určitě i později v byznysu. Jste extrovert?
Jen částečně, napůl určitě introvert.
Taková povaha se do hor hodí. Tak ať se vám podaří tam brzy vyrazit!
Díky! Pracuji na tom. Ale do té doby se určitě uvidíme na Stezkách z lásky.





