Projedeme Novým Kostelcem a pár set metrů za posledním domkem uvidíme cíl naší cesty. Nelze ho minout, trčí tam na vrcholu návrší jako maják. Typická bílá kostelní věž s cibulkovou bání, jaké známe z obrázků milovaných malířů, se zdvíhá nad obilným lánem. Je dominantou krajiny; ale nepůsobí jako nějaká drsná vládkyně, vyzařuje z ní něžná nostalgie. Silnice směřující vzhůru ke kostelíku se kroutí v oblých, lenivých záhybech. Vše je tady okrouhlé, bez ostrých hran. Čert se svým břemenem zůstal kdesi daleko…
Když se v jedné zatáčce ohlédneme, užasneme, jak vysoko jsme už vystoupili. Krajina se pod námi rozprostírá do modravých dálek a silnice, po níž jsme přijeli, běží za našimi zády dolů, jako by skákala po schodech z kopečků. Ukazatel na křižovatce nás informuje, že jsme 4 km od Borotína, 8 km od Jistebnice a 14 km od Tábora. Mineme vlevo pod silnicí areál statku a nějaký obytný dům, pořád stoupáme – a najednou se před námi mezi starými lipami zjeví jako přelud nádherný bělostný kostelík s gotickými kružbami v oknech, obehnaný kamennou zdí s prejzovou krytinou. Do hřbitova vede klenutá branka mezi dvěma mocnými opěráky.
Kostelní pevnost
Jsme v Kostelci. V tom původním, dokonce prapůvodním! Nadarmo se kdysi nenazýval Starý Kostelec. Také se uváděl v listinách jako Zelený Kostelec nebo Podolský Kostelec. Tohle přízvisko dostal od tehdy nejbližší velké obce Podol ležící na úpatí vrchu Dehetníku. Ta ovšem zanikla za třicetileté války, vypálena do základů, po letech však byla obnovena, ale už nikdy nedosáhla původního významu. Dnes tam žijí především chalupáři…
Více v časopisu Turista 8-9/2025
