Turistické značky. Znáte je nejspíš jako své boty – tedy ty turistické, protože kdykoli je nazujete, je velmi pravděpodobné, že se s barevnými pruhy v bílém orámování setkáte. Ostatně patří u nás již déle než století k uznávanému rodinnému stříbru.
Možná netušíte, že v České republice Klub českých turistů nebyl první, kdo začal značit turistické trasy. Už před jeho založením vytvořily české turistické spolky první síť značených tras v Beskydech a německé turistické spolky vyznačily několik cest v pohraničních oblastech, ale šlo jen o jednotlivé snahy bez ucelené koncepce. Až Klub českých turistů se svou systematickou činností prováděnou od roku 1889 dodnes vytvořil tento ojedinělý systém značení turistických tras.
Jak to začalo
Již v roce 1889 byly vyznačeny cesty ze Štěchovic k tehdejším Svatojanským proudům na Vltavě a cesta z Karlštejna do Berouna. Brzy nato pak cesty z Řevnic na Skalku a Babku a z Holoubkova na Rač. Značky byly ve srovnání s dnešními nezvykle velkého formátu: Prostřední pestrý pás měřil na šířku 10 centimetrů a lemovaly ho krajní bílé pásy o šířce 4 cm.

Nejstarší trasou, která se dochovala do dnešní doby v celém svém rozsahu a je stále obnovována v nezměněném průběhu, je ta z Karlštejna do Berouna. Vyznačena byla 24. června a 13. července 1889. V Časopise turistů z roku 1890 o tom v článku O zkušenostech při loňské označování cest píše pan Vratislav Pasovský. „Půvabné okolí Karlova Týna, zejména čarokrásné údolí potoka Kačáka s romantickou kotlinou u Svatého Jana bylo vždy vábným výletním cílem Pražanů. Hrad Karlův Týn sám o sobě pak již jest svou rozlohou, stavitelským důmyslem a zachovalostí perlou české země, kteréž ani daleko za hranicemi rovné není. Této krajině, tomuto velebnému místu naší drahé vlasti věnoval Klub českých turistů v první řadě svoji pozornost; a snahy výboru braly se za cílem tím, označiti cesty dosud veřejnosti nepřístupné od Karlova Týna ke Sv. Janu pod Skalou, a umožniti tak všem navštěvovatelům přístup do krásných oněch lesů bez průvodce.“
Červená brzy nestačila
Tak vnikly první značené trasy a každý rok se na seznam značených tras přidávaly další a další. Vzhledem k tomu, že se na počátku ke značení používala jako vedoucí barva pouze červená, vznikl ve značených trasách po určité době zmatek, protože se na některých místech křižovaly trasy značené stejnou barvou. V méně navštěvovaných oblastech často chyběly na rozcestích těchto tras tehdy užívané turistické orientační tabulky, a tak bez turistických map se značenými trasami bylo někdy obtížné určit správný směr. Proto se začaly některé trasy značit i barvou modrou a od roku 1916 byly přidány ještě barva zelená a žlutá. Šíře barevného pruhu byla pak po čase zmenšena na šíři pruhů bílých. První dálková cesta vznikla roku 1912 na trase Praha–Brdy–Šumava. Stále se však nedařilo vybudovat na celém území souvislou síť značených tras.

Po vzniku Československa v roce 1918 došlo ve značení turistických tras k podstatným změnám. Jednotlivé izolované ostrovy sítě značených tras se začaly propojovat. Pro značení tras se začala uplatňovat jednotná metodika Klubu československých turistů (KČST) a v roce 1920 dosáhla v Československu síť značených tras délky kolem 25 000 km.
Ve státním zájmu
Značkařská činnost KČST byla podporována i státními institucemi. Například již v roce 1920 vydalo ministerstvo vnitra výnos, kterým sdělovalo místním úřadům, že značení turistických cest se provádí v zájmu státu, a z toho důvodu je třeba je podporovat. Dalším výnosem o rok později stanovilo trestní sankce za poškozování značení. Tak se v Československu za obětavé práce značkařů i za podpory široké veřejnosti síť značených tras stále rozrůstala, až roku 1938 dosáhla délky téměř 40 000 km. Neměla tehdy ani později co do délky a účelnosti v jiných zemích obdoby. Veškerá činnost byla řízena jednotnými pravidly a pásové značení bylo zavedeno prakticky v celém státě.

Tak vznikla jednotná metodika značení turistických tras, kterou značkaři KČT stále používají. Za těch 136 let od roku 1889 do současnosti se síť značených turistických tras v České republice rozrostla na desítky tisíc kilometrů. Vedle pěších turistických tras, kterých je nyní 43 970 km, značkaři KČT zřizují, obnovují a udržují také cyklotrasy, lyžařské trasy i trasy pro vozíčkáře. Každý tento typ trasy má své specifické značení. Používají se různé značky a liší se i pravidla značkování těchto tras. O tom si ale povíme zase někdy příště.
Kdž se řekne značkař…
Všechny turisty, kteří využívají turistické značené trasy a chodí v přírodě po značkách, určitě napadne, že někdo musí o turistické značky pečovat, pravidelně je obnovovat a starat se o to, aby v přírodě nikdo zbytečně nebloudil. Jsme to my, značkaři KČT. I když je u nás přes 2000 značkařů, kdo z vás už se s nějakým značkařem potkal? Moc vás asi nebude. Ne snad proto, že by značkaři pracovali tajně nebo třeba v noci, ale spíše proto, že se štětci, barvami, škrabkami, nůžkami a pilkami vyrážejí na trasy hlavně před hlavní sezonou, aby bylo pro vás turisty vše připraveno. Právě teď máte největší šanci na turistických trasách nějakého značkaře potkat. Poznáte je celkem snadno. V ruce většinou ponesou dřevěný nosič se skleničkami barev a dalším potřebným nářadím a každou chvíli se zastaví, aby namalovali turistickou značku.

Přemalovat nestačí
Obnova značení pěších tras neznamená jen přemalování značek na trase, ale také přidat nové značky na křižovatky, rozcestí a v místech obtížné orientace. Také zprůchodnění a prořezání zarostlých úseků, často dost náročné. Značkaři při obnově značení provádějí i kontrolu stavu informačních prvků na trase, jako jsou směrovky, tabulky, směrovníky a stojany s mapami.
Obnova značení je plánována ve tříletých cyklech. To znamená, že značkaři každý rok obnoví značení na jedné třetině všech pěších tras. Operativně a podle aktuální situace je prováděna také mimořádná obnova turistického značení v místech zjištěných problémů a poškození značení přírodními vlivy nebo v místech nutných oprav a doplnění značení po kalamitní kůrovcové těžbě. Zvláště následky kůrovcové kalamity značkařům již několik let přidělávají hodně práce. Za den zvládne dvojice značkařů obnovit značení na úseku trasy v délce 5 až 6 kilometrů, záleží na členitosti terénu a četnosti značek na trase. Každý rok tak značkaři KČT obnoví značení na více než 15 000 kilometrech pěších tras. Je to hodně, nebo málo? Když si uvědomíme, že všichni se této činnosti věnují ve svém volném čase jako dobrovolníci, myslím, že je to slušná porce práce.
Jak se stát značkařem
Nové zájemce o tuto dobrovolnickou činnost nejprve vezmeme do terénu společně s některými z našich značkařů, aby se obvykle v průběhu dvou celodenních akcí prakticky seznámili s vlastním značkováním turistických tras. Naučí se, jak značku namalovat, kde značka má být umístěna, a kde naopak být nesmí, jak správně umístit značky na křižovatkách a rozcestích, aby turisté vždy věděli, kudy trasa vede.
Společně tak obnoví značení tras v délce nejméně 10 km. Je vhodné, aby takto zaškolený značkař následně prošel ještě dalším školením, neboť alespoň jeden člen skupiny (většinou jde o dvojice) musí mít kvalifikaci vedoucího značkaře, kterou tímto školením získává. Pro svou značkařskou práci dostane každý člen skupiny veškerý potřebný materiál a nářadí.
Více zajímavostí ze značkařské činnosti se dozvíte v časopisu Turista někdy příště.






