Oceňovaný novinář, literární kritik a spisovatel Jiří Peňás má za sebou mnohaletý autorský maraton nejen v oblasti kulturní publicistiky. K šedesátinám mu letos v lednu vyšla kniha Pábení a naděje s výběrem šestačtyřiceti esejí ze světa literatury, hudby, filmu a krásných umění. Vytvořil si nezaměnitelný styl, který má své skalní fanoušky a fanynky sledující ostřížím zrakem také jeho pravidelný seriál črt inspirovaných různými místy v Čechách i zahraničí. V knižní podobě vyšlo již šest svazků těchto Výprav, ať již „epochálních“, „pro den a noc“, nebo třeba „s knížetem po schwarzenberských místech“. O tom, jak vznikají, si s Jiřím Peňásem povídá Marcela Titzlová.
Nejsi autor typickým cestopisných črt nebo průvodců, tvůj pohled na krajinu je velmi svérázný, osobitý.
Nepovažuji se za výletníka, cestovatele, vlastně ani za turistu. To, co píšu, bych označil za jakýsi osobní „místopis“. Takže sebe za „místopisce“. Záměrně porušuju „zákony“ cestopisu. Je to něco mezi esejí a fejetonem, možná trochu povídkou. Trochu to jsou
vzpomínky a trochu je to poučování. V obchodech to knihkupci dávají do regálů označených Cestování, mezi průvodce a mapy. Já bych to nejraději opatrně přesunul do oddílu, kam se dává beletrie nebo memoáry nebo prostě něco takového.
Celá obsáhlý rozhovor s Jiřím Peňásem a jeho místopisnou črtu Barunčina oběť v České Skalici si přečtěte v časopisu Turista č. 7/2026.
