Ašsko je bezesporu nejzápadnější končinou naší vlasti. Mohli bychom říci, že leží na samém konci naší republiky. Ovšem třeba to není její konec, ale začátek. Záleží nejen na tom, odkud a z kterého směru na Ašsko či přímo do Aše přijíždíme, ale také na našem pohledu na věc.
Pro škarohlída jde o zapadlou končinu, kde dávají lišky dobrou noc, pro člověka naladěného pozitivněji o bránu do naší země. Z pohledu do mapy zjistíme, že Ašský výběžek na západě ohraničují Horní Franky (Bavorsko), Fojtsko (Vogtland na západě Saska) na východě a na jihu české Chebsko. Na „hranici“ tu tedy bez nadsázky narážíme na každém kroku. Díky této poloze jsme i v krajině, do níž se hluboce zapsaly dějiny. A je plná míst, která přímo lákají k návštěvě. Některá skutečně přímo na hranici.
Před Aší je kruhový objezd, který nás navede k Nebesům nebo do Aše, na obchvat Aše vedoucí na hranici s Německem – hraniční přechod Aš–Selb (dříve Wildenau), a konečně poslední odbočka je k někdejší, dnes už spíše zaniklé vesnici Nový Žďár (Neubrandt). Několik domků sice ještě zbylo, ale obec se původně rozkládala i na druhé straně hlavní silnice směrem k Nebesům a Mokřinám. Většina domků byla zdemolována v roce 1951 v rámci vyhlášení hraničního pásma. Mezi válkami tu stálo 35 domů a žilo 380 osob, většinou drobných zemědělců nebo dělníků v kamenolomu.
Více se dočtete v časopisu Turista č. 6/2026
