Aleše Suka jsem poznal někdy před patnácti lety, když jsme začali připravovat knihu ke 110 letům lyžování v Čechách. Po skončení první pracovní schůzky u něho doma v Dolní Branné se mi pochlubil svými poklady, poskládanými porůznu v garáži, sklepě, na chodbě a ve velké pracovně, přetékající nejrůznějšími pečlivě uspořádanými dokumenty.
V roce svoje celoživotní dílo nabídl obci. Následovala velká rekonstrukce nejstaršího dolnobranského objektu, roubenky čp. 1. Stojí tu již od roku 1747 a mnoha generacím sloužila jako škola – naposledy se v ní vyučovalo v roce 1877. Dalších 150 let zde byla fara a také byt faráře a jeho hospodyně. Tasi trochu přivydělávala a jako „vedlejšák“ tady měla trafiku. V posledním období, než chalupu vykoupila obec, tady byla také školní družina a nakonec objekt sloužil k rekreaci. Otevření Muzea lyžování, to pak byla velká sláva. Musím se k tomu vrátit, tak trochu totiž dokládá oblibu kantora a lyžařského trenéra Suka. Dorazila vnučka Bohumila Hanče paní Šírová a Eva Samková si se sborem vrchlabských kantorů zazpívala lyžařskou hymnu.
Více v časopisu Turista 1-2/2024
