Marcela Titzlová
Jako geolog, ale i spisovatel, pedagog a popularizátor vědy se často zabýváte změnami klimatu a interakcemi mezi přírodou a civilizací. Nemáte auto, nejraději chodíte pěšky. Zajímalo by mě, jaký je rozdíl ve vnímání okolní krajiny, když jde člověk ve skupině, nebo zcela sám?
Ten rozdíl je obrovský. Krajinou jsem chodil často sám i třeba se třídou studentů. V tom druhém případě musím pozornost věnovat i lidem kolem sebe, protože v takové situaci je komunikace důležitá. Zažil jsem ale také cesty se skupinou, v níž bylo zakázáno mluvit úplně. A další možností je domluva, že veškeré povídání se děje jen v míře nezbytné, takže pozornost zůstává upřená na okolí. Zážitky mohou někdy být, pravda, silnější ve skupině, i když tam hodně záleží na konstelaci. V zásadě bych řekl, že jde-li o vnímání krajiny, nejlepší je tak ve dvou třetinách případů chodit sám a teprve z jedné třetiny spolu s někým dalším.
Kdy jste s tím sólovým objevováním začal vy?
To bylo někdy ve čtrnácti, možná i dřív, kdy jsem už chodil sám ven a sbíral kameny, což bylo pro mne úplně přirozené, protože tatínek byl geolog. A podnikal jsem noční pochody. Moje babička žila v Podkrkonoší, kousek za Lázněmi Bělohradem. Když jsem byl u ní na prázdninách, napadlo mne třeba, že se podívám o půlnoci na místo, kam lokalizoval Karel Jaromír Erben svou báseň Svatební košile. Musel jsem při tom jít kolem slatiny v lázeňském parku, to bylo skoro jako nějaký tajemný močál. Ale chodil jsem taky do pískovny, kde se nacházely nejen pěkné karneoly, červené křemité hmoty, ale také zkamenělá dřeva.
Vedl vás ke geologii tatínek?
Nemyslím, že mě někdo něco naučil, člověk se učí nápodobou a pak musí hledat hlavně v sobě, a potom ho víc těší prohlubovat již nalezené. Ale v současné době se takové věci daří čím dál menšímu množství lidí.
Čím to je?
Důležitých vlivů je víc, ale za jeden z hlavních považuji sociální sítě. Ty totiž vytvářejí něco, čemu se říká vnější kontrola. Pro člověka je důležitější, jak působí navenek, jak se sám vidí v té síti lajků a dislajků od ostatních, jak splňuje jejich očekávání. Pak se stane, že pod sociálním tlakem dělá to, co od něj okolí očekává, ne by chtěl on sám.
Místo honění lajků na internetu je tedy lepší s pár nejlepšími přáteli vyrazit do přírody?
Už samotná chůze má léčivou vlastnost. Co se fyziologicky děje při chůzi? Mozek je plastičtější než lebka, takže v určitém rytmu naráží na kosti. Tak se vytváří jeden typ rytmu, který už, stejně jako třeba zpěv lidové písně, automaticky začíná navozovat jiný typ uvažování. Když jdete a nepovídáte u toho, dech se vám synchronizuje s chůzí. Zažívání, dýchání, celé tělo je v určitém rytmu a zdá se, že i naše mysl je pravděpodobně složena z několika desítek rytmů. Člověk musí mít nějaký mechanismus, který všechny ty rytmy harmonizuje, což ho stojí hodně energie. A zdá se, že vůbec nejpřirozenější způsob, jak přirozeně harmonizovat všechny rytmy dohromady, je právě chůze. Navíc existují poměrně přesné klinické studie, které říkají, že chůze lesem může o 20 až 30 % snížit potřebu léků proti nespavosti a proti depresím. Tedy konkrétně chůze lesem, pokud možno ještě borovým, voňavým, a to někdy v pozdním létě. Dopady na zdraví jsou velmi významné, ale protože farmaceutické firmy potřebují, abychom kupovali léky, tak vám už dnes běžný lékař nepředepíše vycházky do přírody, jako se dělo dříve.
Až tak silná je tedy léčivá síla stromů?
Stromy jsou léčivé i proto, že samy mohou onemocnět, a to dvojím způsobem. Jednou cestou je potrava přijímaná kořínky, ale k tomu má strom kolem sebe houby, které ho chrání. Ovšem když je někde špatné životní prostředí, je i ta ochrana nedostatečná a houba, třeba václavka, se zmocní celého lesa. Druhé, co může strom ohrozit, jsou respirační choroby ohrožující jeho dýchání. Tomu se dost úspěšně brání tím, že vylučuje různá antivirotika a antibakteriální látky. Funguje to na základě voňavých izoprenů. A v Japonsku nedávno zjistili, že dvou- nebo tříhodinová procházka teplým borovým lesem především v tom období, kdy ty vonící silice, působící jako antivirotika, fungují nejlépe, snižuje u lidí možnost nákazy covidem asi o 30 %. S tím možná u nás souvisejí i podzimní vlny chřipek, protože v tom období nás stromy méně chrání. Navíc je prokázáno, že pozitivní vliv stromů trvá asi týden. Takže jeden výlet do přírody v sobotu nebo v neděli vystačí člověku do příštího víkendu.
Zdá se tedy, že náš týdenní životní cyklus není žádná náhoda.
Určitě není. A díky dnešnímu dvoudennímu pracovnímu volnu máme na obnovu organismu v přírodě víc času. Ať už jej strávíme vždy na stejném místě, třeba na chalupě, nebo objevováním nových koutů naší země.
Čemu dát přednost?
To je záležitost věku, já myslím. Člověk, který je mladý nebo středního věku, potřebuje expandovat. Potřebuje evoluci, ale ta se od určitého okamžiku zastavuje a místo ní nastane involuce, kdy je pro něj podstatnější stále znovu objevovat stará místa. To znamená vracet se na ně a najít si v nich něco hlubšího. Což už dnes platí i pro mne. Víc než cestovat potřebuju být na chalupě, protože tam jsou stromy, které znám, prostředí, které je mi blízké. A hlavně tam mám kontakt se dřevem, ať už živým, či mrtvým. To je další léčivá věc. Třeba takové štípání dřeva. Přerovnávání polínek. Nosit do kamen brikety je úplně jiný pocit, jenže ten už stejně dlouho nebudeme znát, když má jejich používání u nás všeobecným zákazem skončit už v roce 2034. Ta vlastnoručně naštípaná polínka nám ale naštěstí zůstanou, stejně jako pohled na plameny v kamnech. Ostatně oheň vnímáme všemi smysly. Svou roli má i pohled na ty plameny, vnímání vůně, zvuk praskání dřeva.
Celý rozhovor s Václavem Cílkem si přečtěte v časopisu Turista č. 3/2025
