Krkonoše sice jsou naším nejvyšším pohořím, ovšem mnohem rozsáhlejší horopisnou jednotku tvoří jejich „lem“, souhrnně zvaný Krkonošské podhůří. Táhne se od úpatí Ještědského hřbetu až do blízkosti Náchoda a na jihu dosahuje až k Miletínu. Není proto divu, že ráz této malebně zvlněné krajiny je docela rozmanitý a největší členitostí i nadmořskou výškou se vyznačuje v blízkém okolí Rokytnice a Jablonce nad Jizerou. Tudy se vine i hluboké a komunikačně významné údolí řeky Jizery s frekventovanou silnicí č.
Z krkonošských vrcholků, v jejichž pojmenování najdeme název některého z drahých kovů, je jistě nejznámější Zlaté návrší. Patří ke snadněji dostupným místům v západní polovině našeho nejvyššího pohoří a proslulý je odtud zejména krásný výhled přes prameniště Labe a hlubinu Labského dolu. Poněkud méně známý, ale rovněž pozoruhodný je Stříbrný hřbet, vystupující přibližně uprostřed Krkonošského národního parku. Jde o místo významné i z geografického hlediska, protože zdejší vrcholová kóta 1489 m je šestou nejvyšší v České republice.
Na horách žijí prý jen podivíni. Do značné míry je to pravda, i když výjimky existují. Nevím, jestli je to příjmením, ale mám pocit, že Míša Šťastná dokáže žít kdekoliv a zvládnout cokoliv. I řídit kolos jako je obrovská bouda na hřebenech Krkonoš – Výrovka. Z historie víme, že něco takového se už ženám povedlo, ale rozhodně to není běžné. Vezmu vás do dávné minulosti i současnosti, abychom si dokázali představit, co všechno musí boudařka zvládnout.
