Díky filmové roli ve filmu Sněženky a machři si herce a muzikanta Václava Koptu mnoho lidí spojuje s vášní pro zasněžené vrcholky hor a lyžařský sport. Je pravda, že kopce má Vašek, se kterým se znám od mládí (dovolte proto, abych mu i zde tykala), upřímně rád. Jenom Nemusejí být právě bílé.
Vím o tobě, že od dětství nedáš dopustit na jednu část naší země, a tou je České středohoří. Máš ji hodně prochozenou?
Znám to tam, řekl bych, opravdu dobře. A velmi jsem si ten kraj oblíbil, i proto že jde v rámci naší země o takovou popelku. České středohoří zůstává i dnes pořád Václav Kopta s manželkou Simonou Vrbickou v turistickém nedoceněným místem, přestože je výjimečné a nemá obdoby ani v evropském kontextu. Je ohromně působivá, tahle lautr rovina připomínající Hercegovinu, jak se notuje ve známé písni, když do toho najednou vpadne exploze strmých sopečných kopečků. Má to v sobě ale nejen tu jedinečnou krásu, ale zároveň takovou divnou pečeť zapomnění. Nevím, kdo přesně to způsobil, možná komunisti tím, že tam pro mě nepochopitelně od padesátých let soustředili zejména chemický průmysl, ať už se jednalo o lovosickou Lovochemii, nebo v Ústí Setuzu, což spolu s dalšími neodsířenými čuňárnami dalo vzniknout turisticky nedotčenému, zapomenutému kraji.
Ale ty jsi ten kraj měl možnost objevovat.
Ano, už jako hodně malý kluk. V roce 1965, kdy jsem se narodil, tam totiž můj tatínek koupil chalupu. Stála ho 15 000 korun, jak jsem se později dozvěděl a dodnes si dobře pamatuji. A to byl počátek časů, kdy začala celá naše rodina ten kraj postupně rehabilitovat.
Více se dočtete v časopisu Turista č. 5/2026.
